Problémové chování předškoláků a jejich emocionální problémy jsou tématem, na něž ani odborníci nemají jednotný názor. Někteří si myslí, že se u předškolních dětí tyto potíže objevují jen výjimečně.

Příčiny poruch chování a emocionálního cítění nejsou jasné, stejně jako se nedá odhadnout, jak dlouho budou přetrvávat. Faktory, které jsou odpovědné za vznik a trvání potíží, jde rozdělit do několika skupin.

Patří sem genetické vlivy a dispozice jedince: nezralost CNS, poškození mozku, případně dysfunkce CNS, temperament dítěte, emoční labilita, inklinování k problematické skupině vrstevníků a k nevhodným vzorům chování apod. Dalšími okolnostmi bývají rodinné faktory: nesprávné, resp. nejednotné výchovné vedení, konfliktní rodinné prostředí, absence jednoho z rodičů, špatný výchovný vzor, nezájem o dítě, příliš autoritativní nebo naopak liberální a volná rodičovská výchova apod.

Na vznik poruchy chování mají vliv i faktory širšího sociálního prostředí: vliv vrstevníků, okolnosti ovlivňující začlenění do kolektivu, sociální klima ve skupině, resp. v předškolním zařízení, osobnost učitele a další.

Nejčastější problémy

U předškoláků se (podle odborné literatury) můžeme setkat s řadou poruch chování a emocionálního vývoje. Patří mezi ně hyperaktivita, která se projevuje motorickým neklidem. Děti při ní bývají neustále v pohybu, často mění činnosti, upoutávají na sebe pozornost a nemají zábrany.

Hypoaktivita se projevuje výraznou pasivitou dítěte, které je utlumené, jsou mu lhostejné podněty z okolí, je nemluvné, celkově neobratné a v jeho chování je výrazně patrná pomalost. Další poruchou chování je dětský vzdor, neposlušnost a výbuchy zlosti. Dítě není schopno respektovat pravidla nastavená dospělými, nedokáže se přizpůsobovat a mívá záchvaty zlosti. V případě, že se setkáme s úmyslným a záměrným ubližováním, jedná se o agresivitu, která může mít podobu fyzickou nebo slovní. Poruchou chování je i úmyslné lhaní, které může vycházet z psychopatologie jedince či ze špatného výchovného vlivu.

Mezi poruchy chování řadíme i výraznou uzavřenost dítěte. Příčinou nadměrné stydlivosti dítěte může být osobnostní nastavení dítěte, ale také nesprávný výchovný vliv a nedostatek kontaktů s vrstevníky. Můžeme se setkat i s úzkostností a strachem. Dítě se může bát konkrétních věcí, nebo se u něj úzkost projevuje „jen tak“, bez příčiny. Lze se také setkat s projevy dětské neurózy, která vychází ze zacyklené úzkosti a patologických strachů a projevuje se nechutenstvím, tiky, zadrháváním nebo pomočováním přetrvávajícím po 4.–5. roce života. S problémy s chováním se můžeme setkat i u dětí, jež jsou dlouhodobě nemocné nebo se z dlouhé nemoci zotavují; projevuje se u nich únava z dlouhodobé zátěže, oslabení, zvýšená dráždivost a někdy i pocity méněcennosti, náladovost či plačtivost.

zdroj:http://www.rodina.cz/clanek8366.htm